neděle 12. února 2012

Kdo jsem

Jsem docela obyčejná ženská - maminka jedné roztomilé neposedné dívenky. Ve virtuálním světě si říkám





Moje posedlost papírem vystrčila růžky už dávno - vždycky jsem měla ráda papírnictví. Postupně se však moje "choroba" zhoršovala a vyvrcholila před pár lety. Vše začalo, když jsem si na cestě do práce všimla při průjezdu městečkem, které leželo na mé pravidelné dojížděcí trase, zvláštního názvu jednoho obchodu. Scrapbooking, stálo na vývěsce. Jezdila jsem pak dál nevzrušeně kolem, až jednoho dne jsem se tam zašla podívat. Obchůdek byl malý, nic moc tam neměli, převládal především sortiment Avonu, ale i tak se zažehla malá jiskřička při pohledu na hotové vystavené album. Nutno říci, že se mi vůbec nelíbilo. Na můj vkus příliš křiklavé a přeplácané, ale ten nápad! Mému synovci se totiž blížily roční narozeniny a já, jakmile jsem spatřila polotovar minialba, jsem nastartovala mozek a ten začal tichoučce pracovat...Kromě minialba jsem tenkrát koupila pár papírů 12" a sadu barevných papírů menšího formátu. Při další návštěvě (a už lehce seznámena s tím, do čeho jsem se to vlastně uvrtala a zatím velmi lehce inspirována blogem Gabrety) jsem dokoupila další papíry 12", ještě jednu sadu menších a vydyndala zbytek glue-dots, za které chtěla paní asi 40,- Kč. A tím to začalo. V počítači jsem posbírala synovcovy fotky, nějaké jsem "nakradla" u sestry na FB a přemýšlela jak je dostat do maličkého formátu. No, vzala jsem si na pomoc Word, fotky pozmenšovala v officovém programu na zobrazování a jednoduché úpravy fotek a nechala je vytisknout ve fotolabu, kde tenkrát ještě pracoval náš svatební fotograf, takže jsem mu mohla říct jak velké fotky potřebuji. K čemu ten Word? Do Wordu jsem si fotky nakopírovala na jednu stránku, pozmenšovala je na potřebné rozměry a podle toho pozmenšovala i v editoru. Nutno říct, že i když některé snímky neměly potřebné DPI, aby byla kvalita dostatečná, získala jsem co jsem chtěla, žádný nebyl nepoužitelný a já měla obrovskou radost.
Při dokončování alba jsem Gabretu požádala o pár rad...a hotové album spatřilo světlo světla přesně v den oslavy narozenin malého skřítka. To jsem dolepovala poslední stuhu na desky. V televizi běžela Heidi, děvčátko z hor, a já byla v pokročilém stupni těhotenství. Album jsem vytvářela na konferenčním stolku, sedíc při to na gauči, takže jsem byla denně komfortně schoulená v podobné poloze jako moje ještě nenarozená dcera.
Na oslavě šlo album z ruky do ruky a já se dmula jako páv. Je jednoduché, skoro nezdobené, ale dělané s obrovskou láskou a radostí, která zapálila plamínek, který se rozhořívá (přesně jak říká Gabreta). A jelikož s jídlem roste chuť, po narození dcery jsem při nočním kojení na mobilu (díky můj drahý manželi!) vysurfovala krásné růžové 12" album, objednala...pak objednala řezačku, další papíry, razítka, raznice...(tohle všechno ale ne hned a ne najednou) a v září jsem si začala hrát s fotkami. Když jsem udělala první třicítkovou stránku, zjistila jsem, že není návratu. Že scrapbook je jako Diamond Glaze, drží a nepustí (a co bych taky dělala s tím vším materiálem, kdybych skončila, že?). Ale drží a nepustí kráásně....

2 komentáře:

  1. Úžasně píšeš! To se čte jak román :) Tím spíš, když jsem stejně postižená a tak tu u každé věty pokyvuju hlavou ...buď souhlasně, nebo chápavě :))

    Přeju hodně radosti z tvoření! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za komentář, je krásný a vážím si ho moc.

    OdpovědětVymazat