úterý 30. října 2012

Fotky na sraz základky? Nic pro mně!

"Potřebovala bych pár fotek E. na sraz ze základky příští sobotu," pravila mamka mezi řečí.
Chystala jsem se kývnout, protože mi v hlavě rychlostí blesku vyrašil plán. Při další větě jsem se ale zhrozila: "Pošli je taťkovi mailem a on je vytiskne na tiskárně."
Fuj! To tak! Na takové prznění rodinných vzpomínek a mých fotografií si tedy nepotrpím.
"Jasně, nějaké vyberu," souhlasila jsem.

A začala jsem kout pikle. Jakéže? To je otázka! Jsem přece scraperka, takže přiměřené svým schopnostem a zálibám.

Zvolila jsem minialbum typ KNÍŽKA z jedné 12"







(Mijáček je ohavný růžový medvěd, starý asi 20 let)


Album obsahuje i dvě visačky:



Líbilo se. Absolvovalo už i první chlubící cestu s mamkou do práce. Tak snad sraz přežije.

P.S.: Když jsem album dělala, uvědomila jsem si, jak zoufale jsem nudná. Nic tak barevného jsem totiž dosud nestvořila. Mám co napravovat. Nejsem totiž ani od přírody extrovert a jasné barvy jsou mi vzdálené - raději mám tlumené pastelové a v nich se cítím jistější nejen ve scrapu.

Kdož jste dočetl až sem, díky!

Hezký večer.

Limetka

neděle 14. října 2012

Výlet za všechny peníze

...aneb vlakem už nikdy a také jak jsem dočasně přišla o rozum.

Se scrap-kamarádkou Bárou jsme se rozhodly, že společně navštívíme Aktijku a nové, slavnostně otevírané nevirtuální prostory obchůdku Hurá Papír.
A tak jsme se vypravily do Brna.
Aktijka slibovala kromě prohlídky i možnost nákupu, malé občerstvení, popovídání si o kurzech... Těšily jsme se moc.

Cesta probíhala bez problémů - v Pardubicích jsem přistoupila do vlaku Praha - Vídeň, našla Báru, a spustily jsme dvouhodinový dialog, kterému sice spolucestující nerozuměli (i proto že to byli cizinci), ale z toho "drčení" jim asi musela jít hlava kolem.

Když jsme dorazily na místo, nestačily jsme se divit. Tolik ženských na tak malém prostoru! A všechny hrabaly v desítkách krabic a bedýnek v regálech a vzdychaly nad razítky a papíry. Všude se ozývalo: "Jé! Podívej!" "A tohle máš?" "Kde jsi to našla?" A vůbec, zdálo se mi, že celá ta sešlost je v jakémsi transu. Rychle jsme se přivítaly a zapojily se do kolektivu.
Zjistila jsem, že chvílemi nedokážu normálně přemýšlet, oči mi přecházely. V podstatě mám dojem, že občas se dialog změnil na monolog: "Potřebuju tohle vůbec?" Někdy jsem k sobě hovořila potichu, jindy nahlas.
Ano, přiznávám se, jsem divná. Nikdo to asi tolik neprožíval.
Rozhodování se nad razítky Hero Arts se pro mě rovnalo výběru nového automobilu. V touze rozhodnout se vždy správně působím někdy sama sobě muka v podobě dlooouhého srovnávání pro a proti, posuzování vlastností, vzhledu, využitelnosti. ...Abych si pak vyčítala, že jsem měla vzít obě :o).
Tak jako se plnila nákupní igelitka a teoreticky ubývaly finance z kapesného, které jsem měla v peněžence, letěl neúprosně i čas, který zbýval do odjezdu vlaku. Jasně, že jsme si našly i chvilku (chvilku) posedět a popovídat si.
Seznámila jsem se s Pettie a Kiarkou (a nejspíš tam byly i další kolegyně z virtuálního scrapového prostředí, ale nebyl čas. Zpětně mě to mrzí že jsem si nenašla čas k seznámení). I když to zní dosti protichůdně, odpočinula jsem si tam (a příšerně mě po těch 4 hodinách hrabání bolely nohy) a načerpala jsem zas trochu té chuti do života, které se mi občas citelně nedostává.
Závod s časem byl vůbec slabina, protože jsem najednou zčistajasna mrkla na hodinky a zjistila, že vlak odjíždí za půl hodiny, že tramvají to na nádraží trvá 25 minut a ještě nemáme zaplaceno.
Tady patří velký dík Aktijce za to že nám vyšla vstříc a naše hromádky nám spočítá a pošle, a Kiarce, která nás dovezla na nádraží a díky které jsme stihly vlak...

...No, vlastně jsme ho tak docela nestihly. Přiletěly jsme do haly hlavního nádraží s minutovou rezervou do odjezdu a tam nás moc potěšilo, že má vlak 25 minut zpoždění. S velmi pozdním oběděm (bylo šest večer) si sedíme na prvním nástupišti a chodíme co pět minut kontrolovat tabuli, jestli naskočí číslo nástupiště, abychom se mohly přesunout. Stále nic, pak se zpoždění zvýšilo na 30 minut. A najednou, při další kontrole...vlak z tabule zmizel. Prostě tam nebyl.
Zmatek, stres...na informacích nám sdělili, že vlak už odjel. Oddělení dopravy ho prý asi zapomnělo ohlásit. Takže prostě a jednoduše, EuroCity z Vídně do Hamburku přijelo a odjelo, aniž by to někdo z cestujících zaznamenal. Když pominu nás, které jsme cestovaly jenom do Prahy/Hradce, určitě se na nádraží našli i tací chudáci, kteří do toho Hamburku jeli. A jejich vlak byl najednou fuč. Nechtěla bych být na jejich místě.

Díkybohu jsme chytily hned následující EC a já jsem dokonce měla v Pardubicích inteligentní přípoje, takže jsem se dostala domů. Skoro o dvě hodiny později.

Takže, abych to shrnula, byl to výlet opravdu za všechny peníze :o) a nebýt Českých drah, byl by den úplně dokonalý.

P.S.: nějak se netěším na tu částku, co mi Aktijka sdělí, ale zato se moc těším na to co mi přijde v krabici poštou.
P.P.S.: Báro, Aktijko, děkuji za pěkný odpočinkový den.
P.P.P.S: Aktijko, stejně tě obdivuji, že jsi to zvládala s takovým klidem.
P.P.P.P.S.: Omlouvám se všem, se kterými jsem se neseznámila, ač jsem tak chtěla učinit (i když jste o tom neměli tušení).

Lunko, díky za kafe! Jo, a vlaječku z míša řezů jsme si schovaly, už ji mám na nástěnce.

Limetka