...aneb vlakem už nikdy a také jak jsem dočasně přišla o rozum.
Se scrap-kamarádkou Bárou jsme se rozhodly, že společně navštívíme Aktijku a nové, slavnostně otevírané nevirtuální prostory obchůdku
Hurá Papír.
A tak jsme se vypravily do Brna.
Aktijka slibovala kromě prohlídky i možnost nákupu, malé občerstvení,
popovídání si o kurzech... Těšily jsme se moc.
Cesta probíhala bez problémů - v Pardubicích jsem přistoupila do vlaku Praha - Vídeň, našla Báru, a spustily jsme dvouhodinový dialog, kterému sice spolucestující nerozuměli (i proto že to byli cizinci), ale z toho "drčení" jim asi musela jít hlava kolem.
Když jsme dorazily na místo, nestačily jsme se divit. Tolik ženských na tak malém prostoru! A všechny hrabaly v desítkách krabic a bedýnek v regálech a vzdychaly nad razítky a papíry. Všude se ozývalo: "Jé! Podívej!" "A tohle máš?" "Kde jsi to našla?" A vůbec, zdálo se mi, že celá ta sešlost je v jakémsi transu. Rychle jsme se přivítaly a zapojily se do kolektivu.
Zjistila jsem, že chvílemi nedokážu normálně přemýšlet, oči mi přecházely. V podstatě mám dojem, že občas se dialog změnil na monolog: "Potřebuju tohle vůbec?" Někdy jsem k sobě hovořila potichu, jindy nahlas.
Ano, přiznávám se, jsem divná. Nikdo to asi tolik neprožíval.
Rozhodování se nad razítky Hero Arts se pro mě rovnalo výběru nového automobilu. V touze rozhodnout se vždy správně působím někdy sama sobě muka v podobě dlooouhého srovnávání pro a proti, posuzování vlastností, vzhledu, využitelnosti. ...Abych si pak vyčítala, že jsem měla vzít obě :o).
Tak jako se plnila nákupní igelitka a teoreticky ubývaly finance z kapesného, které jsem měla v peněžence, letěl neúprosně i čas, který zbýval do odjezdu vlaku. Jasně, že jsme si našly i chvilku (chvilku) posedět a popovídat si.
Seznámila jsem se s
Pettie a
Kiarkou (a nejspíš tam byly i další kolegyně z virtuálního scrapového prostředí, ale nebyl čas. Zpětně mě to mrzí že jsem si nenašla čas k seznámení). I když to zní dosti protichůdně, odpočinula jsem si tam (a příšerně mě po těch 4 hodinách hrabání bolely nohy) a načerpala jsem zas trochu té chuti do života, které se mi občas citelně nedostává.
Závod s časem byl vůbec slabina, protože jsem najednou zčistajasna mrkla na hodinky a zjistila, že vlak odjíždí za půl hodiny, že tramvají to na nádraží trvá 25 minut a ještě nemáme zaplaceno.
Tady patří velký dík Aktijce za to že nám vyšla vstříc a naše hromádky nám spočítá a pošle, a Kiarce, která nás dovezla na nádraží a díky které jsme stihly vlak...
...No, vlastně jsme ho tak docela nestihly. Přiletěly jsme do haly hlavního nádraží s minutovou rezervou do odjezdu a tam nás moc potěšilo, že má vlak 25 minut zpoždění. S velmi pozdním oběděm (bylo šest večer) si sedíme na prvním nástupišti a chodíme co pět minut kontrolovat tabuli, jestli naskočí číslo nástupiště, abychom se mohly přesunout. Stále nic, pak se zpoždění zvýšilo na 30 minut. A najednou, při další kontrole...vlak z tabule zmizel. Prostě tam nebyl.
Zmatek, stres...na informacích nám sdělili, že vlak už odjel. Oddělení dopravy ho prý asi zapomnělo ohlásit. Takže prostě a jednoduše, EuroCity z Vídně do Hamburku přijelo a odjelo, aniž by to někdo z cestujících zaznamenal. Když pominu nás, které jsme cestovaly jenom do Prahy/Hradce, určitě se na nádraží našli i tací chudáci, kteří do toho Hamburku jeli. A jejich vlak byl najednou fuč. Nechtěla bych být na jejich místě.
Díkybohu jsme chytily hned následující EC a já jsem dokonce měla v Pardubicích inteligentní přípoje, takže jsem se dostala domů. Skoro o dvě hodiny později.
Takže, abych to shrnula, byl to výlet opravdu za všechny peníze :o) a nebýt Českých drah, byl by den úplně dokonalý.
P.S.: nějak se netěším na tu částku, co mi Aktijka sdělí, ale zato se moc těším na to co mi přijde v krabici poštou.
P.P.S.: Báro, Aktijko, děkuji za pěkný odpočinkový den.
P.P.P.S: Aktijko, stejně tě obdivuji, že jsi to zvládala s takovým klidem.
P.P.P.P.S.: Omlouvám se všem, se kterými jsem se neseznámila, ač jsem tak chtěla učinit (i když jste o tom neměli tušení).
Lunko, díky za kafe! Jo, a vlaječku z míša řezů jsme si schovaly, už ji mám na nástěnce.
Limetka