neděle 14. října 2012

Výlet za všechny peníze

...aneb vlakem už nikdy a také jak jsem dočasně přišla o rozum.

Se scrap-kamarádkou Bárou jsme se rozhodly, že společně navštívíme Aktijku a nové, slavnostně otevírané nevirtuální prostory obchůdku Hurá Papír.
A tak jsme se vypravily do Brna.
Aktijka slibovala kromě prohlídky i možnost nákupu, malé občerstvení, popovídání si o kurzech... Těšily jsme se moc.

Cesta probíhala bez problémů - v Pardubicích jsem přistoupila do vlaku Praha - Vídeň, našla Báru, a spustily jsme dvouhodinový dialog, kterému sice spolucestující nerozuměli (i proto že to byli cizinci), ale z toho "drčení" jim asi musela jít hlava kolem.

Když jsme dorazily na místo, nestačily jsme se divit. Tolik ženských na tak malém prostoru! A všechny hrabaly v desítkách krabic a bedýnek v regálech a vzdychaly nad razítky a papíry. Všude se ozývalo: "Jé! Podívej!" "A tohle máš?" "Kde jsi to našla?" A vůbec, zdálo se mi, že celá ta sešlost je v jakémsi transu. Rychle jsme se přivítaly a zapojily se do kolektivu.
Zjistila jsem, že chvílemi nedokážu normálně přemýšlet, oči mi přecházely. V podstatě mám dojem, že občas se dialog změnil na monolog: "Potřebuju tohle vůbec?" Někdy jsem k sobě hovořila potichu, jindy nahlas.
Ano, přiznávám se, jsem divná. Nikdo to asi tolik neprožíval.
Rozhodování se nad razítky Hero Arts se pro mě rovnalo výběru nového automobilu. V touze rozhodnout se vždy správně působím někdy sama sobě muka v podobě dlooouhého srovnávání pro a proti, posuzování vlastností, vzhledu, využitelnosti. ...Abych si pak vyčítala, že jsem měla vzít obě :o).
Tak jako se plnila nákupní igelitka a teoreticky ubývaly finance z kapesného, které jsem měla v peněžence, letěl neúprosně i čas, který zbýval do odjezdu vlaku. Jasně, že jsme si našly i chvilku (chvilku) posedět a popovídat si.
Seznámila jsem se s Pettie a Kiarkou (a nejspíš tam byly i další kolegyně z virtuálního scrapového prostředí, ale nebyl čas. Zpětně mě to mrzí že jsem si nenašla čas k seznámení). I když to zní dosti protichůdně, odpočinula jsem si tam (a příšerně mě po těch 4 hodinách hrabání bolely nohy) a načerpala jsem zas trochu té chuti do života, které se mi občas citelně nedostává.
Závod s časem byl vůbec slabina, protože jsem najednou zčistajasna mrkla na hodinky a zjistila, že vlak odjíždí za půl hodiny, že tramvají to na nádraží trvá 25 minut a ještě nemáme zaplaceno.
Tady patří velký dík Aktijce za to že nám vyšla vstříc a naše hromádky nám spočítá a pošle, a Kiarce, která nás dovezla na nádraží a díky které jsme stihly vlak...

...No, vlastně jsme ho tak docela nestihly. Přiletěly jsme do haly hlavního nádraží s minutovou rezervou do odjezdu a tam nás moc potěšilo, že má vlak 25 minut zpoždění. S velmi pozdním oběděm (bylo šest večer) si sedíme na prvním nástupišti a chodíme co pět minut kontrolovat tabuli, jestli naskočí číslo nástupiště, abychom se mohly přesunout. Stále nic, pak se zpoždění zvýšilo na 30 minut. A najednou, při další kontrole...vlak z tabule zmizel. Prostě tam nebyl.
Zmatek, stres...na informacích nám sdělili, že vlak už odjel. Oddělení dopravy ho prý asi zapomnělo ohlásit. Takže prostě a jednoduše, EuroCity z Vídně do Hamburku přijelo a odjelo, aniž by to někdo z cestujících zaznamenal. Když pominu nás, které jsme cestovaly jenom do Prahy/Hradce, určitě se na nádraží našli i tací chudáci, kteří do toho Hamburku jeli. A jejich vlak byl najednou fuč. Nechtěla bych být na jejich místě.

Díkybohu jsme chytily hned následující EC a já jsem dokonce měla v Pardubicích inteligentní přípoje, takže jsem se dostala domů. Skoro o dvě hodiny později.

Takže, abych to shrnula, byl to výlet opravdu za všechny peníze :o) a nebýt Českých drah, byl by den úplně dokonalý.

P.S.: nějak se netěším na tu částku, co mi Aktijka sdělí, ale zato se moc těším na to co mi přijde v krabici poštou.
P.P.S.: Báro, Aktijko, děkuji za pěkný odpočinkový den.
P.P.P.S: Aktijko, stejně tě obdivuji, že jsi to zvládala s takovým klidem.
P.P.P.P.S.: Omlouvám se všem, se kterými jsem se neseznámila, ač jsem tak chtěla učinit (i když jste o tom neměli tušení).

Lunko, díky za kafe! Jo, a vlaječku z míša řezů jsme si schovaly, už ji mám na nástěnce.

Limetka


5 komentářů:

  1. Jééé, tak to byla ale cesta... Limetko, nejsi náhodou moje příbuzná??? :-) Přijde mi, že kdybych jela vlakem, zažiju to samé :-) Na takové situace jsem odborník. Moc děkuji, že jsi do Brna přijela!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělej článek :) Díky za možnost vrátit se tam zas na chvilku znovu :)
    To cestování teda ...no děs :/ Ale myslím, že i tak to stálo za to, že? :)))
    Jsem moc ráda, že jsem tě poznala "naživo" a doufám, že se zas brzo uvidíme :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak hlavně,že jsme se ve zdraví vrátily ;-) Děkuji ještě jednou Aktijce za hezký den a všem, které jsem potkala, a také Kiarce za odvoz ;-) snad se brzo zase uvidíme......třeba na konci listopadu na veletrhu :-) my s Limetkou dorazíme určitě!

    OdpovědětVymazat
  4. Holky, tak to jste to ještě měly pořádně divoké. Ale jsem ráda, že jsem vás mohla poznat a přiblížit vás k nádraží :-)Byl to prima den.

    OdpovědětVymazat
  5. Bylo to fakt divoké. Kdybych byla, Aktijko, tvoje příbuzná, asi bych ti seděla v tom krámku od rána do večera. Také jsem tě, Pettie, ráda poznala, a obzvláště oceňuji tvé postřehy ohledně Camea. Ten den byl fakt skvělý, teď s odstupem se stydím, že jsem víc netlachala a jen hamižně hrabala.

    OdpovědětVymazat